Nascheanou píše

Between Deba and another village on the way to Santiago de Compostela.

Včera jsme se s I bavily o naturismu, obě jsme totiž v poslední době navštívily naturistický pláže a kempy. I o tom napsala dost zajímavou reflexi, kterou mi dá brzy přečíst. Narazila na to, že lidi svoje tělo skrejvaj, protože je to pro nás hříšná myšlenka, ukazovat se nahatej. Je to něco zakázanýho. Tenhle pocit v nás možná zanechala víra, náboženství, nebo morální zásady. Probraly jsme to, že člověk neni na nudistický pláži vnímanej jako sexuální objekt. Se sexualitou to nemá vůbec nic společnýho. Všem jsou těla ostatních fuk. Je to o tom, že lidi akceptujou svoje tělo ať je jaký je: starý, mladý, scvrklý, pružný, a to je na tom to hezký. Že starou pani nezajímá, jestli má povolenou kůži na těle, ukáže se tak, jak jí panbů stvořil a je to vlastně hrozně odvážnej krok, jít s “kůží na trh”. 

S I jsme se taky bavily o tom, že oblečení a hlavně značky oblečení vytvářej nerovnost mezi lidma. Na naturistický pláži jsou všechny rozdíly potlačený, všichni jsou si rovný, a to je docela příjemný, nepřemejšlet někdy nad tim, do jaký sociální skupiny se člověk řadí. 

Ještě k tý sexualitě : je hrozně zajímavý, že když je ve společnosti něco “sexy”, tak je to hubená holka s prsama. Tenhle obrázek je všude, na stránkách časopisů, v reklamách, všude nás to obklopuje. Holky na pláži podrthujou svojí sexualitu miniplavkama, který smaozřejmě přitahujou pozornost. Takže oblečení vlastně vytváří mnohem větší sexuální přitažlivost, než když je člověk nahej. Protože nahý jsme vlastně všichni tak trochu stejný.

Nechci tady šířit hippie smýšlení, ani nechci, aby všichni lidi na planetě chodili nahatý, kouřili trávu a nechali si narůst dlouhý chlupy a vlasy, jen bych chtěa říct, že lidi, co provozujou naturismus a občas jedou na kole nahatý, nebo jdou nahatý běhat, nejsou úchylové z křoví. Za jejich zájmem je možná mnohem víc odvahy a sebepoznání, než si my oblečený dokážem představit. 

Tak tohle byl asi ten nejzvláštnější večer, co jsem tu v Bordeaux zažila. Nejdřív jsme byli u kamarádek G, kde jsme snědli pizzu a vypili pár pivek, pak jsme se na kolech sebrali a jeli jsme asi 20 minut z centra. Občas jsme cinkli zvonkem, jeli jsme všichni tři za sebou, šlapem a já jsem u jedný zastávky nabourala a naprala jsem to do takovýho skla, za kterym seděl pán a dost se chudák lek, no ustála jsem to, neupadla jsem a všichni se mi smáli. Dojeli jsme k takovejm osvětlenejm panelákům, co normálně sloužej jako škola. Všude ticho, jen hloučky lidí, co se snažej dostat vrátkama do prostoru tý školy. To mělo takovou divnou atmosféru! Posekaná tráva, všude světla a my jsme s C jen čuměly, vypadalo to jako nějaká tajná akce, a taky že to tajná akce byla! Šli jsme dál a dál, přibližovali jsme se k místu, odkuď byla slyšet hlasitá hudba. A pak vžuc. Panáky za 50 centů, pivo pivo pivo, cigareta, my s C tančíme a smějeme se a bylo to jako ve Skins, uplně. Pak jsme se C sebraly a šly jsme si lehnout do trávy a koukaly jsme na hvězdy, ale viděly jsme spíš velkou skvrnu, místo hvězd, protože se nám točila hlava. Kolem jedný jsme se sebraly, vzaly kola a šly na tramvaj, cestou jsme potkaly zbytek kamarádů, objímám se s G, kterej mi povídá, že neví, jestli ho M má rád a já mu povídám, že ho má M moc rád, akorát mu to neřiká. A pak přijel na kole utahanej M z práce, taky ho objímám a loučim se a jdem na tramvaj. Z cesty si teda moc nepamatuju, ale dojela jsem dom ze zastávky na kole, doma jsem snědla půlku bagety, a ráno, kolem osmý ŽÍZEŇ. Člověk je celej zmuchlanej a votlačenej, uplně jsem na tohle zapomněla, tady kocovinu člověk moc nemá, to víno je totiž fakt dobrý. 

Ráno cinkám smskou C, jestli se jí podařilo vstát, píše, že to bude těžkej den, já vstanu, plácám se po bytě, balim do Španělska, protože vyrážim už zejtra. Bude to punk. Beru stan, spacák, akorát kalhoty rejoice mi teda chyběj. A frisbíčko! Ahoj od pohanky!

Tak jsem dneska měla legrační večer, měli jsme jít s ostatníma Erasmus hrát na skovku na jedno takový hrozně hezký náměstí kousek ode mě. V 6 jsem tam byla jen já, M a C, a tak jsme si dali pivko na zahrádce, C dostala jedno jako pozornost podniku, protože je krásná a protože je strašně roztomilá a koketovala nevinně s barmanem. A koupila si vintage červenou bundu z Norska za 35 euro, což je hroznej gól, protože já mam uplně stejnou bundu asi za 60 korun z textil housu, akorát modrou. No náhoda. Mam jí doma v šatníku, musej mi jí kamarádi v červenci přivízt. Tak si tam popíjíme a postupně se k nám přidávaj ostatní, cikáni začli na náměstí vyhrávat jazzy, měli i klarinet a my jsme se dohadovali na pravidlech hry, nakonec to totiž nebyla jen obyčejná skovka, ale hra na policajty a zloděje, taková jakoby skovka a honička dohromady, jednou jsem byla zloděj a podruhý policajt, běhali jsme jak šílený po náměstí, padala mi taška, všichni jsme se smáli a lidi na nás koukali, pak se k nám přidal jeden chlapeček, pěknej sígr, s kterym jsme vykecávali. Bolely nás nohy a šli jsme pak v grupě na nákup a v jednom bytě jsme si uvařili ratatouille, bylo nás tam hrozně moc a já chtěla jít domu, protože ty velko akce na mě vůbec nejsou, ale nakonec mě přemluvili a já zůstala dýl a bylo to nakonec moc fajn. Přijdu domu, mrknu do obýváku na B, kouká na reality show, zaparkuju kolo vedle postele, zatáhnu okenice a jdu spát. V pátek poslední zkouška a pak hurá do Španěl za A, kde konečně budu chvilku mluvit česky a budu si moct zanadávat! Pošlete z Čech hezký počasí, tady je strašná zima a prší. 

Nejhezčí srnky internetu. 

Já mam prostě ty srnky hrozně ráda, je to hrozně nevinný a roztomilý zvíře a někdy se tak jako taková zmatená pobíhající srna cejtim. 

A to jsem byla zase v Dordogne, severo-východně od Bordeaux, kraj je to krásnej, se samejma vinicema a řekama a mostama a my jsme spali v mobile-homu, kterej byl strašně luxusní, byl hezčí, než třeba nějakej byt někde ve městě. Večer jsme si dělali těstoviny, který vařila E se svym bárchou G, kterej za ní přijel na víkend z Itálie. Jedli jsme je s pestem a s bezvadnou červenou omáčkou. A pili jsme víno a C zpívala jako anděl, protože ona asi anděl fakt je. 
A než jsem odpoledne našla kamarády, protože přijeli dřív než já, tak jsem si udělala procházku tim malym městečkem a bylo to zvláštní, protože to tam vypadalo jako v Toskánsku, kde jsem měla ty nejlepší prázdniny, ale zároveň jako někde, kde se ta moje babička narodila, tak jsem se jí cejtila blízko. Obešla jsem celý to mini městečko a v jednom okně jsem zahlídla knížku “Láska”, což bylo hrozně dojemný, akorát jsem to nemohla vyfotit, protože tam zrovna byli vevnitř lidi, který jsem nechtěla vopruzovat s foťákem. Zvláštní bylo, že když jsem vylezla až nahoru na kopec, tak se tam objímaly za chůze dvě paní a obě plakaly, myslim, že šly z kostela. 
Večer ještě před tou parádní véčou jsme s děckama obešli město, C běhala z kopce jako malá a připadala jsem si trochu jako na chalupě. V místní hospodě jsme si dali pivko a bylo nám hezky. 
Druhej den jsme šli na kánoje, já nevim, čim to bylo, ale naše loď pořád zatáčela doleva, i když jsem se fakt snažila kormidlovat na obě strany stejnou silou, myslim, že to C hrozně štvalo, ale byla pořád milá a neřekla nic, i když bylo jasný, že jsem nalevo zatáčela já. Trochu pršelo a nad náma lítaly káňáta a pak jsme pospíchali na vlak, kterej jsme pak nakonec nechali ujet, protože byl moc drahej. 
Miluju vlaky, miluju, když se od někaď vracíte. Psala jsem si do notesu, poslouchala svý ambienty a rozčilovala jsem se vnitřně, že ve vlaku neni klid, protože jsem byla melancholická, jako vždycky na zpátečních cestách vlakem. A koukala jsem na tu krajinu, minuli jsme skládku pro rozbitý auta, kam pojedem příště na výlet. Pak jsme už byli na kraji města, a to bylo zvláštní, protože kraj města vypadá trochu jako kraj města pražskej, akorát si pak uvědomíte, že to je jiný město. Vždycky na okraji Bordeaux minete pár mostů a pak taky spoustu jeřábů, který miluju. Je jich nejmíň 8 na jednom místě a jsou jako živý. 
Dojedete na nádraží v Bordeaux, který vypadá fakt uplně jako Hlavák a čumíte, kamarádi z vás maj srandu, protože jste celý mimo a přiblblý a vůbec nechápete, že jste zpátky v civilizaci. A pak jdem do nádražní budovi a tam lidi tančej tango??? To byl tak hezkej konec vejletu, to tango. Asi 20 párů se vlní v rytmu roztomilý hudby a je neděle a je to hezký. 
Kamarádka N mi poslala krásnej email o samotě, že člověk, i když je někde sám a daleko, má tendence stejně hledat okamžiky, který jsou mu blízký, aby se necejtil tak sám. Ona šla v cizině do muzea, který pro ní vypadaj všude na světě stejně, pro mě jsou to asi nádraží, mam ty vlaky prostě hrozně ráda. Večer jsem šla ještě za jinejma kamarádama, snědla jsem boží čínský rolky a vypila pár skleniček vína, ale po těch všech cestách jsem byla moc unavená a zanedlouho to zabalila a jela domu. Na kole.

To jsem byla na výletě ve městě severně od Bordeaux, u oceánu. Je to naturistickej camp, prosim. První, co jsem zahlídla, byl nahatej zadek pána, co zrovna běhal, sklonila jsem hlavu v autě a strašně jsem se smála. Pak taky spoustu babiček, co jezděj na kole nahatý, jakože uplně, takže jsem za ten víkend viděla fakt hodně zadků. Ale ty lidi jsou strašně sympatický a nikdo nemá žádný komplexy, nejlegračnější byl nahatej pán, co přišel před náš karavan a ptal se, jestli nemáme zapalovač. Nevěděla jsem, kam s očima, tak jsem řekla, že pardon, ale že nekouříme, otočila jsem se a červenala jsem se ještě půl dne. Po pár dnech si zvyknete. Chodila jsem na procházky, měli jsme soutěž ve vaření, protože tam bylo hodně “mladejch”, hrála jsem fotbal a beachvolejbal a rozečetla jsem konečně knížku, co jsem si chtěla dlouhou dobu přečíst a dostala jsem jí k Vánocům - Slečny. Pršelo a my byli zalezlý ve spacáku. 

Jaký to bude, až to město necháš za zádama? 

Neni to rozdíl od Hlaváku, akorát místo panťáků koukáš na přijíždějící a odjíždějící TGV. Kdy se člověk promění z turisty na obyvatele? 

Čekám na Vás, uplynuly dva měsíce a kus a vlastně se nic nezměnilo, i když pro mě spoustu věcí. Jsem v novym městě a cejtim se tu jako doma, v takovym exilovym doma (jak se asi cejtili emigranti, to muselo bejt hrozný). Tři minuty do Vašeho příjezdu. Buší mi srdce jak před prvnim rande. 

Jako sorry, ale když se nějaká hudba jmenuje “I Am Robot and Proud”, tak je asi celkem hodně jasný, že se mi musí líbit a tahle písnička je super, je super na kolo, když se vracim domu, nebo vyrážim na výlet. Brzy budou další fotky, zítra vyrážíme na krátkej vejlet vlakem kousek za Bordeaux. 

Praho!!! Sakra, někdy je dobrý probírat se “starejma” fotkama. Uplně mi buší srdce, jak jsem dneska narazila na tohle… Je mi z toho trochu úzko. Vidět ty místa a hlavně jsou to všecko Vršovice a taky kousek nočních Strašnic. Jak to tam teď asi vypadá? Uplně stejně? 
Přemejšlim tady o tom, jaký to bude, až se do toho města vrátim. Všechno je tam beze mě v poklusu uplně stejnym, nic moc se určitě nezměnilo, kromě prezidenta, akorát já budu navždycky jiná, až se vrátim. A bude určitě hrozně těžký všem vyprávět, jak jsem se měla, protože kde začít, když jste dlouho pryč? 

Ještě se mi domu ale nechce. Ještě je potřeba něco objevit.

Neděle večer, chci se za chalupy vždycky vrátit dřív, abych si v klidu stihla připravit věci do školy na druhej den, ale vždycky se to pokazí, např. tim, že táta na poslední chvíli leje vodu do odstřikovačů a pak se baví tim, že čistí přední sklo a přitom mě ohazuje vodou se saponátem a náramně se baví. Máma s babičkou stříhaj kytky na zahradě, babička ještě běží do skleníku utrhnout okurky, prostě vždycky stejně do Prahy přijedem pozdě. 

V autě spim, nebo koukám z okna a proberu se vždycky někde u Prahy, podél dálnice je takový krásný pole, s posedama na jedný straně, s alejí na druhý, tohle místo miluju a táta to ví, i když mi v autě cestou domu nic neřekne. Ví to, protože to místo má taky rád. Zvláštní, že jsme tam nikdy nezastavili. 

V neděli večer po příjezdu zabírám koupelnu, mezitim se v hrnci vařej vajíčka, protože v neděli večer se zásadně jí chleba s máslem, solí, vajíčkem a když je, tak ještě s řeřichou (francouzsky cresson). Je mi něco mezi osmi a deseti a ještě všichni bydlíme spolu. 

Za pár let je mi 13. Sedim na přednim sedadle, kde sedávala máma, akorát tam už neni, ani vzdadu neni brácha v sedačce, vracíme se s tátou sami. Koukám z okna na tu samou alej, kterou mam ráda dodnes. Vždycky ten pohled trvá jen 10 sekund, než jí mineme. Táta mi tentokrát řekne, že zrovna míjíme to místo, který máme OBA tak rádi, musí to říct, protože se mi potřebuje přiblížit a asi neví jak, už nemluví německy, ale česky, protože nemůže, je unavenej, nešťastnej. 

V zatáčce v Holešovicích to už nevydržim a zvracim v autě na zem, zvracim hroznový víno, co jsem snědla před odjezdem, táta se ukrutně směje, vždycky se směje v situacích, který jsou naprosto nevhodný, ukrutnej záchvat smíchu, zatimco já zvracim, což mě samozřejmě rozesmívá, ale zároveň sere, zkuste se v tenhle moment smát. Pak už se směje míň, když to auto musí čistit. 

Vrata garáže se otvíraj, bydlíme jinde, půlka tady, půlka jinde, už nejíme chleba s máslem, řeřichou a vajíčkem, zavírám se v pokoji s radiem Bonton a s plakátama Johnnyho Deppa, usínám ve fialovym pokoji. 

Víkendy doma. Máma se starejma brejlema na nose, skla tlustý tak, že její oči jsou za nima jako malý hlavičky špendlíků. Domácí oděv, vytírá.

Táta, co ladí televizi, aby chytil víc německejch kanálů, volá na mámu z balkónu, hejbe parabolou a máma sleduje ve dveřích mezi balkónem a obejvákem poskakující signál na obrazovce: “Dobrý!”, “Ne, teď špatný!”, řve po bytě a štve jí to, protože potřebuje dovytřít, ale nic neřiká, protože neni čas na otázky a v týhle domácnosti se zatim nepochybuje. Je mi deset. 

Píšu za jízdy v autě do japonskýho notesu z Ameriky. Moc hezkej a užitečnej dárek. 

Smrákalo se a nebyla neděle, takže žádnej prostor pro nedělní úzkost. V dálce šuměl oceán a už bylo pozdě a tma na to vzít Practiku a jít fotit. Boj proti nedělní úzkosti? Přidat jeden den mezi neděli a pondělí. Kdo vůbec vymyslel systém sedmi dní v týdnu, nepasuje to do měsíce, proč zrovna ta sedmička? Protože Bůh to všechno stvořil za 7 dní? Vzpomínáš na H., jak ses ho na jedný procházce ptala, za jak dlouho tam budem, jako se malý děti ptaj v autě každejch 10 vteřin a H ti s kamennou tváří odpovídal, že za 7. 

Někdy se ty dialogy s lidma spojej v jeden a pak vážně myslíš jen na sebe a celý se to pěkně spojí do jednoho kruhu : o týdnu a o čase si mluvila už s J, J a F a taky pravděpodobně s T a J. 

Smrt. Nikdy si nad ní moc nepřemejšlela, až tady, taky se to tak nějak spojilo, taky do takovýho kruhu, nějdřív to nafouklý břicho, přes který nešel zapnout pás v autě a moc tě to tlačilo, pak už jen ten pach nemocnice a tvuj nepřítomnej pohled, do poslední chvíle si doufala, že se vrátíš domu. Táta, co se mu třese hlas a ruce s papírem, na kterym píše o tom, jak ses narodila ve Francii a je to patos, ale všichni pláčem, ale zaháníme to, brácha po boku, máma po druhym, asi tě chytla za ruku, ale možná ne, protože je drsňák a brácha asi ničemu nerozuměl, pak taky přání soustrasti od lidí, co neznáš a nepatřičný pocity, že žádná soustrast ti nenáleží. 

Tak si tady slapeš po francouzskym území, kde máš svý kořeny, který asi hledáš a nechceš, aby zůstaly pohřbený. 

A pak taky z tý druhý strany, vinohradskej pokoj a pláč do noci, objetí, slzy, bezmoc, předtim němá cesta taxíkem, hlavně už dojet a bejt doma, panika a úzkost, co tlačila na prsou, ruka v ruce, hladíš hladkou kůži na těle, který lítalo v jinym světě, do kterýho se vstupovalo ztuha, ale nejdůležitejší bylo zůstat, sečkat, přečkat a ono to brzy přešlo, taky protože se to odsunulo za velkou vodu oceánu, ale vryp to samozřejmě v obou zanechalo, i když v každym zvlášť a přitom spolu. 

Nekonečný dokazování toho, že někomu můžeš změnit život a můžeš změnit jeho, i když ještě nevíš, co to udělá s tebou, jestli je to dobrý pro tebe, jestli se v tom neztratíš, jako se ti to už několikrát stalo, láska bere, protože jí necháváš, aby ti brala. 

Nedávno vysvětluješ třeba to, že bejt v páru je taky boj proti samotě a boj proti smrti, neopouštíš někoho, aby sis dokázal, že ho miluješ, ale protože v určitou chvíli hledáš něco jinýho, což nevylučuje to, že ten, koho si opustil, má v srdci pořád svoje místo. 

Stoprocentní dokazování toho, že žiješ, schopnost proměnit moment v moment nezapomenutelnej, dívám se na kostel hlavou dolu a je to jinej pohled, kterej by bez tebe asi nebyl, nebo byl, ale na jiný vlně. Neni to ideální. Často to spíš bolí, než přináší štěstí, ale bude rozhodně jednou o čem vyprávět vnoučatům.

Člověk se obklopuje lidma, který jsou jeho zrcadlo, podle tebe teorie mikáda, tý hry, že nikdy nemůžeš vzít jen jednu část, podle mě teorie feedbacku, o který jsem se učila v psychologii a znamená to živit nazpět : jeden dává, druhej bere, druhej dává, první bere. 

Tichý chrápání z vedlejšího pokoje, protejkající záchod, což se tu ve Francii stává často, tichej karavan uprostřed lesa, tma a občas rozsvícený malý okýnko, někde v dálce. 

Jaký to je bejt mezi generací dvanácti až osmnáctiletejch adolescentů a třema padesátnicema? Divný. U stolu sedíš jednou se “svejma” a když se chceš bavit dospěle, přesedáš k druhýmu stolu, kde se u oběda pije víno. 

Horší je to, že před těma asolescentama se vůbec necejtíš ve svý kůži, všichni jsou moc hodný a milý, jenomže jsou všichni hrozně cool a ty si vůbec taková cool v šestnácti nebyla (melíry v hlavě a umělý nehty, tohle přiblbý období ti vydrželo až do devatenácti, v týhle době si měla bejt přesně tak cool jako tyhle adolescenti a mělas číst třeba Pěnu dní). A žádná o tom, že teď, o pár let pozdějc, se taky moc cool necejtíš. Možná se cool lidi rovnou cool lidma roděj.

No a necejtíš se dobře ani mezi těma padesátnicema, protože nemáš co říct k tomu, jak správně vychovat dítě a jestli je fér nechat ho pít do čtyř do rána, když je mu teprve šestnáct. No, tak vzpomínám na sebe, čtrnáctiletá holka s rozstrhanejma kalhotama a velkejma botama, červený vlasy s dredem, propíchlý obočí, za dva roky z rockera holka s melírem a umělejma nehtama. A myslíš na bráchu doma, co asi dělá, je mi patnáct a seš si celkem jistá tim, že nepije s kámošema vodku a nekouří trávu, protože, jak sám řikal, když tam nejsi, tak nějak nemá chuť. 

Tak to jeden večer zabalíš a jdeš dom, s písničkama, notesem, novinama. Píšou o novym konceptu nahlížení na psychiatrický diagnózy, ale o tom zase příště.